Chlapec (kluk) v pruhovaném pyžamu | 87 % na csfd.cz

Chlapec v pruhovaném pyžamu: příběh, který přibližuje hrůzy holocaustu

Chlapec v pruhovaném pyžamu je známý román irského spisovatele John Boyne, který vyšel v roce 2006. Příběh si získal celosvětovou popularitu díky svému silnému emotivnímu poselství a později byl zfilmován jako Chlapec v pruhovaném pyžamu.

Ačkoliv jde o fiktivní příběh, jeho děj je zasazen do prostředí druhé světové války a inspiruje se reálnými událostmi spojenými s koncentračními tábory.

O čem kniha a film jsou

Hlavním hrdinou je osmiletý chlapec Bruno, syn vysokého nacistického důstojníka. Jeho rodina se přestěhuje na nové místo poblíž tábora, který Bruno vnímá jen jako zvláštní „farmu“ s lidmi v pruhovaných šatech.

Na druhé straně plotu se Bruno seznámí s židovským chlapcem Šmuelem. Mezi oběma dětmi vznikne přátelství, které je založené na nevinnosti a nepochopení reality, která je obklopuje.

Příběh postupně směřuje k tragickému konci, který ukazuje absurditu a krutost nacistického systému z pohledu dítěte.

Historické pozadí příběhu

Děj je inspirován prostředím koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim), i když název není v příběhu vždy přímo vysloven. Otec hlavního hrdiny pracuje pro nacistický režim vedený Adolfem Hitlerem.

Příběh tak nepřímo odkazuje na širší kontext holocaustu, genocidy a fungování koncentračních táborů.

Rozdíly mezi knihou a filmem

Filmové zpracování z roku 2008 zůstává poměrně věrné knižní předloze, ale některé prvky jsou více zdůrazněny:

• film klade větší důraz na emocionální dopad a vizuální kontrast mezi světem za plotem a mimo něj,
• některé vedlejší postavy mají ve filmu výraznější prostor,
• závěr je ve filmu zpracován ještě intenzivněji a působí silněji na diváka.

Obě verze ale sdílejí stejné hlavní poselství - ukázat, jak ideologie a nenávist ničí lidské životy bez ohledu na věk či nevinnost.

Je příběh historicky přesný?

Tohle je důležitá otázka. Přestože je Chlapec v pruhovaném pyžamu silný a působivý, historici často upozorňují, že:

některé situace nejsou realistické (například možnost kontaktu mezi dětmi přes plot),
bezpečnostní opatření v táborech byla mnohem přísnější,
každodenní realita vězňů byla ještě tvrdší, než jak ji příběh zobrazuje.

Kniha ani film tedy nejsou dokumentem, ale spíše symbolickým příběhem, který má přiblížit téma holocaustu širší veřejnosti.

Proč má příběh takový dopad

Síla příběhu spočívá v kontrastu:

• nevinnost dítěte vs. brutalita režimu,
• přátelství vs. nenávist,
• nepochopení vs. realita.

Právě díky tomu se stal jedním z nejznámějších děl, které lidem přibližují téma koncentračních táborů a holocaustu.

Propojení s realitou Osvětimi

Na rozdíl od fiktivního příběhu byla skutečná Osvětim místem systematického vraždění. Lidé zde byli po příjezdu selektováni a mnozí končili v plynových komorách. Nacistický systém, do kterého byl zapojen i aparát SS, byl pečlivě organizovaný a neměl nic společného s dětskou nevinností, jak ji vidíme v příběhu.

Právě proto je důležité vnímat tento příběh jako emocionální vstup do tématu, ale zároveň si doplnit reálné historické informace.

Oficiální text distributora

Osmiletý Bruno je synem nacistického důstojníka, který je povýšen a poté odvelen z pohodlí Berlína do opuštěné oblasti na venkově. Bruno, jehož starší sestra už má jiné zájmy, se cítí osamělý a nemá si s kým hrát. Z nudy a ze zvědavosti neposlechne matčino varování, že se nemá vzdalovat od domu, a vydá se k nedaleké „farmě“. Netuší, že je to koncentrační tábor, kde se v praxi provádí „konečné řešení“ židovské otázky. Náhodou se však setká se stejně starým Shmuelem, který je oblečený do pruhovaného „pyžama“ stejně jako kuchař, který pro Brunovu rodinu vaří. Přestože chlapec na druhé straně plotu s ostnatým drátem žije úplně jiný život než Bruno, dvojice se skamarádí a Bruno si zvolna si začíná uvědomovat, jaký je doopravdy svět dospělých. Střet s realitou 2. světové války však pro oba chlapce končí tragicky… Drama podle románu Johna Boynea, jež ukazuje z neobvyklého pohledu brutalitu, nesmyslnost a zničující důsledky války, natočil režisér Mark Herman.

Hodnocení na csfd.cz je 84%

Hrají: Asa Butterfield, Domonkos Németh, Jack Scanlon, David Thewlis, Vera Farmiga, Rupert Friend, Richard Johnson, Sheila Hancock, Cara Horgan, Amber Beattie, David Hayman, Jim Norton, Béla Fesztbaum, Julia Papp, Zsuzsa Holl, László Áron, Iván Verebély, Attila Egyed, László Nádasi, László Quitt, Mihály Szabados, Zsolt Sáfár Kovács, Gábor Harsai

Kde přehrát film?

Aktuálně si film můžete pustit na Netflixu

Kde koupit knížku?

Knížka je dostupná ve všech knihkupectvích, doporučuji knihkupectví Kosmas. Mají ji skladem jen za 169 Kč

Úryvek z knihy

Kapitola první
Bruno udûlá objev
Když Bruno přišel jednoho dne ze školy domů, s pře-
kvapením zjistil, že v jeho pokoji je služebná Marie -
ta, která v životě nezvedla hlavu a dívala se jenom
na koberec -, vytahuje mu ze skříně jeho věci a uklá-
dá je do čtyř velkých dřevěných beden. Dávala do
nich dokonce i to, co měl schované až úplně vzadu,
co bylo jenom jeho a do čeho nikomu nic nebylo.
„Co to děláte?“ zeptal se jí co nejzdvořileji, ačko-
liv se mu vůbec nezamlouvalo přijít domů a zjistit,
že se mu ve věcech hrabe cizí člověk, ale matka mu
vždycky kladla na srdce, že se musí k Marii chovat
slušně, že by neměl napodobovat způsob, jakým s ní
mluví jeho otec. „Přestaňte prosím sahat na moje
věci.“
Marie jen zavrtěla hlavou a kývla směrem ke scho-
dišti, kde se právě objevila maminka. Byla to vysoká
žena s bohatými rusými vlasy, které nosila svinuté
v síťce vzadu na šíji. Nervózně si mnula ruce, jako
by se přihodilo něco, o čem se jí vůbec nechtělo mlu-
vit anebo čemu prostě nemohla uvěřit.
9
„Mami,“ Bruno k ní udělal pár kroků a zeptal
se: „Mami, proč se mi Marie hrabe ve věcech?“
„Ona je balí.“
„Ona je balí?“ opakoval její vysvětlení jako otáz-
ku a přitom v duchu rychle proběhl sled událostí
posledních dnů, jestli nebyl náhodou nějak zvlášť
neposlušný nebo neříkal nahlas slova, která jsou
zakázaná; možná že proto ho teď posílají pryč. Ale
nic z toho jej nenapadalo. Naopak, vždyť se v po-
slední době choval ke každému zvlášť ohleduplně
a nemohl si vzpomenout, že by nějak výjimečně
zlobil. „Ale proč? Co jsem udělal?“
Matka mezitím přešla do svého pokoje, kde slu-
ha Lars balil i její věci. Jenom si povzdechla, ne-
šťastně zalomila rukama, otočila se a přešla zpět ke
schodišti, kde jí ale Bruno zastoupil cestu, rozhod-
nutý nenechat ji odejít bez kloudného vysvětlení.
„Mami, co se děje?“ ptal se naléhavě. „Copak
se stěhujeme?“
„Pojď se mnou dolů,“ řekla a namířila si to do
velké jídelny, kde s nimi právě před týdnem veče-
řel Fíra. „Tam si můžeme promluvit.“
Bruno pádil ze schodů, dokonce ji předběhl, tak-
že když vešla do jídelny, už tam na ni čekal. Chví-
li se na ni jen díval a říkal si, že se dnes ráno zrov-
na moc dobře nenalíčila, protože měla červená
oční víčka a vypadala tak trochu jako on, když dě-
lával skopičiny, dostal vynadáno a nakonec se roz-
brečel.
„Není žádný důvod, aby sis dělal starosti, Bru-
no,“ spustila matka, když usedla na židli, na níž
předtím seděla ta krásná blondýnka, co přišla s Fí-
10
rou a zamávala mu, když otec zavíral dveře do jí-
delny. „Abys věděl, může z toho být i zajímavé do-
brodružství.“
„No, ale z čeho? Z toho, že mě posíláte pryč?“
„Ale kdepak, ne jenom tebe.“ Na tváři se jí obje-
vil letmý úsměv, ale rychle zase zvážněla. „Jedeme
my všichni. Otec a já, Gretel i ty. My všichni čtyři
dohromady.“
Bruno se zamyslel a zakabonil čelo. Kdyby po-
slali pryč Gretel, vůbec by mu to nevadilo, protože
ona byla Beznadějný případ a jenom ho otravova-
la. Nebylo spravedlivé, že s ní musí jet všichni.
„Ale kam? Kam to přesně jedeme? Proč nemů-
žeme zůstat tady?“
„Kvůli otcově práci,“ odpověděla matka stručně.
„Víš přece, jak je důležitá.“
„To jistě,“ souhlasil Bruno a pokýval hlavou, pro-
tože k nim domů opravdu přicházela jedna návště-
va za druhou - muži v úžasných uniformách a ženy
s psacími stroji, na které měl zakázáno sahat špi-
navýma rukama -, a ti všichni se chovali k otci nad-
míru zdvořile a říkali si mezi sebou, že si ho musí
vážit a předcházet, protože Fíra pro něho plánuje
velkou budoucnost.
„No a někdy, když je někdo moc důležitý, tak ho
jeho zaměstnavatel požádá, aby odjel někam jinam,“
pokračovala matka, „protože právě tam na něho
čeká zvlášť důležitá práce, která si vyžaduje právě je-
nom jeho.“
„Jaká práce?“ zeptal se Bruno, který, aby se při-
znal - a on se vždycky snažil být sám k sobě upřím-
ný -, vůbec nevěděl, co vlastně jeho otec dělá.
11
Jednou si ve škole vyprávěli o svých tatíncích
a o tom, jakou práci dělají. Karl řekl, že jeho tatí-
nek je zelinář, a Bruno věděl, že je to pravda, pro-
tože ve středu města provozoval obchod s ovocem
a zeleninou. Potom Daniel řekl, že jeho tatínek je
učitel, a Bruno s ním naprosto souhlasil, protože si
vzpomněl, že učí velké kluky, kterých nebylo radno
si všímat. Martin potom řekl, že jeho tatínek je ku-
chař, a Bruno věděl, že nelže, protože když pro něho
přijel ke škole, měl na sobě často bílý kabátek a kost-
kovanou zástěru, jako by právě vyběhl z kuchyně.
Jenže když se zeptali Bruna, čím je jeho táta, a on
otevřel pusu, aby jim to také vysvětlil, najednou zji-
stil, že o tom vlastně nemá ponětí. Mohl jim jenom
říct, že jeho otec je muž, kterého si musí všichni vá-
žit, protože se ho Fíra chystá pověřit důležitými úko-
ly. A také že má překrásnou uniformu.
„Je to moc důležitá práce,“ pokračovala matka
po krátkém zaváhání. „Taková, jakou může vyko-
návat jenom mimořádný člověk. Tomu snad rozu-
míš, ne?“
„A kvůli tomu musíme odjet všichni?“
„No ovšem, přece bys nechtěl, aby tam otec začal
tu novou práci bez nás, vždyť by se cítil úplně osa-
mělý.“
„Ne, to bych nechtěl,“ přiznal Bruno.
„Otci bychom moc chyběli, kdybychom tam s ním
nebyli,“ dodala.
„Po kom by se mu asi stýskalo nejvíc?“ začal se
zajímat Bruno, „po mně, nebo po Gretel?“
„Stýskalo by se mu po vás obou stejně,“ odpověděla
matka, která si dávala záležet, aby měřila oběma dě-
12
tem spravedlivě, za což si jí Bruno vážil, zvlášť když
dobře věděl, že je ve skutečnosti jejím oblíbencem.
„Ale co bude s naším domem? Kdo se o něj bude
starat, zatímco my budeme pryč?“
Maminka hluboce vzdychla a začala se rozhlížet
po pokoji, jako by ji napadlo, že takový ho už nikdy
neuvidí. Jejich dům byl opravdu nádherný. Měl pět
podlaží, když se počítal i suterén, kde kuchařka hos-
podařila v kuchyni, u stolu tam sedávali Marie s Lar-
sem a pořád se o něco přeli; někdy dokonce pada-
ly i nadávky, které se správně neměly říkat. Pak se
ovšem musel připočítat i podkrovní pokojíček se šik-
mými okny, kde měl Bruno, když si stoupl na špičky
a pevně se pověsil na rám, celý Berlín jako na dlani.
„Náš dům budeme muset zavřít, ale jednoho
dne se sem zase vrátíme.“
„Ale co naše kuchařka? Co bude s Larsem? A s Ma-
rií? Ti by tu nemohli mezitím bydlet?“
„Ne, ti pojedou s námi. Ale to stačí, už dost otá-
zek. Měl bys jít nahoru a pomoct Marii s balením.“
Bruno se postavil, ale ještě se nemínil hnout. Měl
na srdci spoustu dalších otázek, na které potřebo-
val odpovědi dřív, než bude mít pocit, že už všemu
rozumí.
„Jak je to daleko? Myslím ta nová práce. Je to dál
než pár kilometrů?“
„Ale bože!“ zvolala matka se smíchem, jenže s ta-
kovým divným smíchem, který nezněl vůbec vese-
le, dokonce se i prudce odvrátila, jako by nechtěla,
aby jí Bruno viděl do tváře. „Určitě je to o moc dál
než pár kilometrů, Bruno. Bude to velká spousta ki-
lometrů, abych pravdu řekla.“
13
Bruno vyvalil oči a ústa se mu rozevřela do krouž-
ku. Cítil, jak se mu ruce odtahují od těla, to se mu
stávalo vždycky, když ho něco hodně překvapilo.
„Snad mi tu nechceš tvrdit, že odjedeme z Berlína?“
vyrazil ze sebe a zalapal po dechu.
„Bohužel, je to tak,“ matka smutně pokývala hla-
vou. „Práce tvého otce si to…“
„Ale co škola?“ skočil jí do řeči Bruno, i když dob-
ře věděl, že se to nesmí, ale cítil, že mu to bude ten-
tokrát prominuto. „A co Karl a Daniel a Martin?
Jak budou vědět, kde mě najít, až budeme zase
chtít být spolu?“
„Se svými přáteli se budeš muset prozatím roz-
loučit. Ale neměj strach, jsem si jistá, že se zase se-
jdete. A propříště mě nepřerušuj, když mluvím já,“
dodala přísně. Pravda, byly to nové a nepříjemné
zprávy, ale to neznamená, že by kvůli tomu Bruno
měl zapomínat na pravidla dobrého chování, kte-
rá mu byla odmalička vštěpována.
„Rozloučit se s nimi?“ vyjeveně na ni zíral. „Roz-
loučit se s nimi?“ opakoval znovu a ta slova vypli-
voval, jako by měl pusu nacpanou drobky rozžvýka-
ných sušenek a nemohl je spolknout. „Dát sbohem
Karlovi, Danielovi a Martinovi?“ pokračoval, a jeho
hlas se přitom už nebezpečně blížil křiku, což se
ovšem doma nesmí. „Vždyť to jsou moji nejlepší přá-
telé, přátelé na život a na smrt!“
„Snadno si uděláš jiné,“ matka lehce mávla ru-
kou, jako by si byla jistá, že najít si kamarády na ži-
vot a na smrt je pro takového chlapce tou nejsnad-
nější věcí na světě.
„Ale my už máme plány,“ pokračoval v protestu.
14
„Plány? Jaképak plány?“ pozvedla obočí.
„To se nesmí prozradit.“ Bruno přece nemohl
odhalit jejich plány už proto, že se v nich počítalo
s velkým klukovským řáděním, vždyť za pár týdnů
končí škola a začínají letní prázdniny. Potom už
nebudou ztrácet čas nějakým plánováním, ale vrh-
nou se rovnou do akcí.
„Je mi líto, Bruno, ale ty vaše plány se budou mu-
set zkrátka odložit. Tady totiž nemáme na výběr.“
„Ale mami!“
„Bruno, to už stačí!“ Teď se na něho maminka
docela vážně rozhněvala a vstala ze židle, aby mu
ukázala, že už toho má dost. „Když si pomyslím,
že to bylo teprve před týdnem, co sis stěžoval, ko-
lik se toho tady v poslední době změnilo…“
„No, mně se pořád nelíbí, že musíme teď v noci
všude vypínat světlo,“ připustil.
„To dělá každý, je to kvůli našemu bezpečí. A kdo-
ví, možná že když odtud odjedeme, nebude nám hro-
zit takové nebezpečí. Ale teď utíkej nahoru a pomoz
Marii s balením. Nemáme moc času, rozhodně ne
tolik, kolik bychom potřebovali, za což můžeme po-
děkovat jistým lidem.“
Bruno přikývl, smutně se otočil a odcházel. Věděl,
že „jistí lidé“ znamená „jeho otec“, a že mluvit tak
o něm mohou jenom dospělí, jeho se to netýká.
Krok za krokem stoupal po schodech, přidržo-
val se zábradlí a přemítal, jestli v tom novém domě
na novém místě, kde na ně čeká ta nová práce,
bude stejně krásné klouzačkové zábradlí jako tady.
Protože to zdejší se táhlo už od nejvyššího patra,
začínalo před tím malým pokojíkem pod střechou,
15
kde mohl, když si stoupl na špičky a pevně se při-
držel rámu, pohledem obsáhnout celý Berlín, pak
se to zábradlí svažovalo od poschodí k poschodí až
do přízemí, kde skončilo před dvěma obrovskými
křídly vstupních dveří. Bruna nic tak nebavilo jako
vylézt si na ně až tam úplně nahoru a prudce pro-
jet celým domem, jen to svištělo.
Z nejvyššího patra se sjelo nejdřív do spodního,
kde měli pokoj jeho rodiče, byla tam i velká kou-
pelna, a on věděl, že v tomhle patře nemá co dělat.
O patro níž byly pokoje dětí, jeho a Gretel, a men-
ší koupelna. Od něho se očekávalo, že ji bude na-
vštěvovat mnohem častěji, než se jemu osobně zdá-
lo nutné.
Jízda skončila dole v přízemí, kde člověk musel
prudce seskočit a dopadnout najednou na obě nohy.
Když se to nepovedlo, znamenalo to přijít o pět bodů
a začít úplně od začátku.
Zábradlí bylo prostě na tomto domě to nejlepší,
a také to, že děda s babičkou bydleli tak blízko. Na-
jednou se zamyslel. Pojedou s nimi i oni do toho no-
vého zaměstnání? Usoudil, že určitě ano, přece tady
nemohou zůstat sami. Nikdo například nepotřebo-
val Gretel, protože ta, jak známo, byla Beznadějný
případ, a mnohem užitečnější by bylo, kdyby nejez-
dila nikam a starala se o jejich dům, ale co s ba-
bičkou a dědou? To bylo něco docela jiného.
Bruno kráčel po schodech, ale ještě než vešel do
svého pokoje, podíval se dolů do přízemku a zahlé-
dl matku, jak vchází za otcem do jeho kanceláře.
Měla dveře naproti jídelně, a byla to místnost, do níž
mu byl „vstup zakázán za všech okolností, a to bez
16
výjimky“. Stačil ještě zaslechnout, jak matka otci
něco velmi hlasitě říká, ten po chvíli začal mluvit
ještě hlasitěji, načež veškerá konverzace skončila,
jako když utne. Pak někdo zavřel dveře pracovny,
a už nebylo slyšet vůbec nic, takže si řekl, že by asi
měl jít k sobě do pokoje a ujmout se toho balení, ji-
nak hrozilo nebezpečí, že mu Marie vytahá ze skří-
ně všechny jeho poklady a bude s nimi zacházet
hrubě a nešetrně, hlavně s tím, co měl schované až
úplně vzadu, což byly věci patřící jenom jemu a ni-
komu do nich nic nebylo.

Chlapec v pruhovaném pyžamu

• Chlapec v pruhovaném pyžamu kniha
• Chlapec v pruhovaném pyžamu Recenze
• Chlapec v pruhovaném pyžamu film
• Chlapec v pruhovaném pyžamu rozbor
• Chlapec v pruhovaném pyžamu celý film
• Chlapec v pruhovanem pyzamu Přehraj to
• Chlapec v pruhovaném pyžamu PDF
• Chlapec v pruhovaném pyžamu podle skutečná událost

Kam pokračovat?

Otázky a odpovědi

Pokud se chceš připojit k diskuzi na téma: "Chlapec (kluk) v pruhovaném pyžamu | 87 % na csfd.cz" nemusíš psát celé jméno stačí křestní nebo přezdívka. Vaše emaily nikde neukládáme, proto po Vás nechceme souhlas se zpracováním osobních údajů. Před přidáním dotazu se prosím podívejte jestli už nebyl někde v diskuzi zodpovězen, díky.
Publikováno: 7. 4. 2026